(Ne)zvaný host 1

30. srpna 2007 v 18:07 | Sárinka |  Povídky (moje)
Sára už balancovala na hranici reálného světa a světa plným snů, když se najednou ozval domovní zvonek a tiché bouchání na dveře. Neochotně rozevřela víčka a zamžourala na světélkující číslice na digitálním budíku. "Panebože, kdo může otravovat ve dvě v noci?" Povzdechla si a čekala, jestli to zvonění nepřestane. Ten za dveřmi se ale nemínil vzdát, protože zvonek ani bouchání neustávalo. Sára se po pár minutách pracně vyhrabala z postele a se zřejmou nevolí na sebe navlékla župánek. "To bude nějakej idiot nebo kretén nebo…" brblala si cestou pro sebe. "Nebo blbec nebo… GRISSOM!" vyhrkla, když prudce otevřela dveře. "Ehm, dobrý večer…" pozdravil Grissom nejistě a jeho oči začaly samovolně putovat po Sářině těle. A že se měl na co dívat! Sáře župánek sahal sotva do půli stehen, stejně jako tenká saténová košilka světle růžové barvy. Taky, Gil ji jinak než v dlouhých kalhotách neviděl, takž se nebylo čemu divit, že z toho pohledu nemohl trochu popadnout dech. Když si Sára uvědomila, na co její šéf tak zírá, přitáhla si župánek nepatrně k tělu. To sice moc nepomohlo, spíše díky tomu župan přilehl trochu více ke kůži a předvedl tak Sářinu dokonalou siluetu, ale alespoň se díky tomuto pohybu Grissom vrátil zpátky na zem. "Ehm Gile, nechci tě nějak rušit, ale co děláš ve dvě v noci u mých dveří?" pokusila se Sára vyzvědět účel jeho návštěvy. Notnou chvíli na ni Grissom beze slova hleděl a snažil se vzpomenout, proč tady vlastně je. Ne, to nebyly počáteční příznaky stařecké demence, ale pouhé vyvedení z koncentrace. A to už je u Gila Grissoma co říct…
"No?" pobídla ho Sára jemně, protože už ji začínala být na chodbě trochu zima a ona už by zase nejraději zalezla do vyhřáté postele. Po té otázce se ale neubránila lehkému pousmání. Ach, jak ji bavilo přivádět Grissoma do rozpaků a dnešní noc je jedním z nejlepších vystoupení. Ona věděla, proč si bere tu košilku a ne normální pyžamo jako obvykle…
"Ehm, promiň, zamyslel jsem se!" vzpamatoval se konečně Grissom a dokonce si už vzpomněl, jak se jmenuje. Ani netušil, že ho pohled na Sáru může až tak zneklidnit a rozhodit. "No, já mám takový malinký problém…" pokračoval a Sára zvedla překvapeně obočí. "Gile, ty a problém? Toto spojení ani nejde dohromady!" skočila mu do řeči. "Sáro, teď vážně nemám náladu na žerty!" odsekl unaveně. Sára se zarazila, nechtěla přece šéfa naštvat, už tak bylo vidět, že má dost i bez ní. "Promiň, nechtěla jsem tě naštvat!" dodala omluvně a pohledem jej vybídla, aby pokračoval. "Víš, dneska jsem se strašně pohádal se Sofií, protože ona chce odjet do New Yorku, prý ji tam nabídli lepší místo. A já s tím nesouhlasím, proto jsme se pohádali a vypadá to, že jsme se definitivně rozešli. Určitě sis všimla, že to s námi poslední dobou šlo s kopce…" začal Gil a Sára hned po jméně Sofie přestala poslouchat a místo toho začala přemýšlet, jestli mu má radši jednu vrazit nebo mu jen říct, že je to sobecký idiot. Proboha, on ji vzbudil jen proto, aby si u ní vylil své zlomené srdce? On snad neviděl, jak ji to ubližuje, když jsou spolu se Sofií? Nejprve ji dá špetku naděje, a pak si klidně něco začne s tou odporně vysokou a přitažlivou blondýnou. Ne, asi nic takového neví, protože jinak by tu asi nestál… "…No a tak jsem si sbalil kufry, teda spíše ona mi je sbalila, a teď nemám kam jít…" Teprve při těchto slovech zase Sára zapnula přijímač, protože ji něco začalo říkat, že už ví, proč je Gil tady. A ano, konečně si všimla velkého kufru, který stál u Grissomových nohou. "No to snad ne! Gile, zkrať to a řekni mi konečně proč jsi tady? Doufám, že to není to, co si myslím!" tu poslední větu si řekla spíše jenom pro sebe, aby tím zase Gila nenaštvala. "No, já jsem myslel, že ty jsi tak milá a laskavá osůbka… Nemohl bych u tebe pár dní zůstat? Víš, než si najdu něco jiného… A v práci by se to nemuseli dozvědět…" pokračoval Gil trochu nejistě z obavy ze Sářiny reakce. V první chvíli si myslela, že mu nakope zadek. Ta žirafa ho pustí k vodě a on si myslí, že mu pomůže Sárinka, na kterou stačí udělat ten svůj roztomilý kukuč a ona se hned složí k zemi a nabídne mu všechno, včetně sebe! Tak to se šeredně plete, ona není jeho loutka!
Ale pak, jakmile se na něj podívala znovu a spatřila jeho unavený a zlomený výraz (asi jej ten rozchod dosti vzal), neměla najednou to srdce vyhnat ho ve dvě v noci, aby si našel nějaký hotel. A pár dní to přece s Gilem vydrží, ne? Takže místo odpovědi jen mlčky ustoupila ze dveří, aby mohl Grissom projít. "Jenom Gile, proč jsi šel zrovna ke mně a ne třeba k Warrickovi nebo Nickovi?" neodpustila si otázku, která ji tolik vrtala hlavou. "Víš, že ani nevím? Prostě mě kroky zavedly před tvé dveře…" odpověděl přesvědčivě, ale v duchu věděl, že to zase až tak velká pravda není. K jejímu bytu zamířil jistě a záměrně. A taky nemluvil tak docela pravdu o rozchodu se Sofií. Ano, je pravda, že Sofie dostala nabídku z New Yorku a asi ji teď i přijala, ale ne proto, že by byla tak cílevědomá a chtěla se dostat na pomyslném žebříčku co nejvýše, ale vzala to místo jen kvůli němu. Když Sáře říkal, že ji to už spolu dlouho neklape, měl pravdu. Ze začátku to bylo báječné, nové a neprozkoumané, ale poslední měsíc to už bylo k nevydržení. Neustále se jen hádali a Gilovi už docházela trpělivost se Sofiinou žárlivostí na něj a na Sáru. Ano, mezi nimi bylo, a snad i ještě je, něco, co neuměl pojmenovat a vlastně ani nechtěl, protože se bál, co by z toho vzešlo. Ale dneska večer to byla poslední kapka. Sofie zase měla jeden z těch svých výlevů, protože ho prý viděla, jak se na Sáru dneska zamilovaně díval. Po nekonečných minutách urážek a vydírání (že pokud to se Sárou neskončí, tak do toho New Yorku odjede!), mu došla trpělivost, zařval na ní, tak ať si pro něj za něj odjede, sbalil si kufr a vztekle za sebou prásknul dveřmi. Teprve venku mu došlo, co udělal. Vždy klidný a chladně logický Gil Grissom byl najednou bez domova a bez partnerky (aby pravdu řekl, tak ta první možnost mu vadila více). Najednou nevěděl, co má dělat. V noci asi těžko sežene nějaký dobrý hotel, a tak nevěděl, kde si na těch pár zbývajících hodin ustele. Pak jej ale najednou napadlo, kam může jít. A tak za pár chvil nerozhodně stál před Sářinýma dveřma…
"Gile, ale mám jeden problém. Teda vlastně já ne, spíše ty!" řekla Sára Grissomovi přes rameno když jej vedla do útrob svého bytu. Když se na ni Gil tázavě podíval, pokračovala. "No, nevím, kde budeš spát, protože pokoj pro hosty okupuje moje kamarádka, která odjede až zítra ráno. Leda by ses vyspal na křesle v ložnici… A nebo se mnou v posteli." Dodala po krátkém zaváhání. Když došli do Sářiné ložnice, uviděl Grissom nádhernou a jistě pohodlnou postel a naproti ní malé zřejmě nepohodlné křeslo. Každý normální člověk by si zřejmě vybral postel, ale jelikož Gil Grissom nebyl tak docela normální, směrem k Sáře prohodil: "Já se vyspím na křesle, díky!" Sára pokrčila rameny a ukázala mu cestu do koupelny. Sama si zase konečně zalezla do postele a když se podívala na hodiny, s povzdechem zjistila, že už jsou tři. "To už se teda dlouho nevyspím!" zabručela pro sebe. Když se Grissom vrátil, mohla konečně zhasnout a poddat se svým snům a fantaziím. Ale ještě před usnutím směrem ke Grissomovi podotkla: "Gile, kdyby to křeslo bylo moc nepohodlné, klidně si lehni vedle mě, mně to vadit nebude…"
Za pár minut Gil uslyšel pravidelné oddechování své hostitelky, ale on sám usnout nedokázal. To křeslo bylo strašně nepohodlné, tlačilo ho všude možně a žádná z poloh nebyla to pravá. Gil se už viděl v měkké posteli vedle Sáry, ale nemohl se odhodlat si k ní vlézt. Nedokázal si představit, že by ležel vedle ní, cítil její teplo, viděl její výraz, když spí. Věděl, že by to bylo krásné, ale on nemohl. Nebo snad ano?
Když se ráno ozvalo hlasité pípání budíku, Sára jej dobře mířeným pohybem umlčela. Chvíli ještě ležela se zavřenýma očima, ale pak si najednou vzpomněla na předchozí noc, a tak se prudce posadila a pohledem zabloudila na své křeslo, kde měl spát Grissom. Ale on tam nebyl. Padla zpátky do polohy ležmo a začala přemýšlet, kde by se asi Gil mohl nacházet. Pak ale vedle sebe ucítila nepatrný pohyb a když z druhé půlky postele strhla peřinu, našla pod ní spícího Grissoma. "Záhada vyřešena!" zašeptala.
Chvíli přemýšlela, jak má svého šéfa vzbudit, až se její nápady zregulovaly na šťouchání. Nejprve do něj drcla lehce, pak silněji, a pak už jej skoro bila. Když se Grissom na ten nejsilnější pouze převalil na druhý bok, pokročila k plánu B. Jemně se nad něj naklonila a do ucha mu zašeptala: "No tak, vstáváme spáči!" A jemně se mu prohrábla ve vlasech. Snad na ten dotyk, snad na Sářin hlas konečně Gil zareagoval a pomalu otevřel oči. Zprvu nechápal, proč se nad ním sklání Sára a ne Sofie, a možná si myslel, že se mu to jenom zdá. Po pár vteřinách si ale vzpomněl na minulou noc a vše už mu bylo jasné. Chvilinku na Sáru jenom zíral, přičemž si tak trochu nesouvisle uvědomil, že takové buzení, a ne-li ještě lepší, by měl každý den, tedy pokud by byli se Sárou manželé nebo i kdyby spolu jenom chodili.
"Hehe, nakonec jsi to na tom křesle nevydržel, co?" posmívala se mu Sára. "No prosím tě, co to máš za hnusný nábytek? Vždyť na něm se to nedá vydržet!" začal Grissom, ale Sára mu hned skočila do řeči. "Hele, víš, jak se v tom křesle nádherně čte? To je křeslo na čtení, ne na spaní, víš? Tak mi na něj nešahej!" bránila ten kus nábytku Sára. "No dobře, dobře, omlouvám se!" hájil se se smíchem Gil. "Ježíši, to je hodin! My to snad nestihnem do práce!" vyhrkla Sára hned poté, co jen letmo zavadila pohledem o budík.
Do práce přijel každý zvlášť, aby nikdo nic nepoznal, protože oba neměli zájem, aby o nich kolovaly jakékoliv drby. Teda, vlastně Grissom to nechtěl, Sáře to bylo jedno.
Hned po jejich příchodu byli oba zahrnuti neutuchajícím množstvím zájmu okolních lidí. Ne snad proto, že by byli nějaké hvězdy, ale proto, že to byli především kriminalisté. Ten den měli práce nad hlavu, z části i kvůli tomu, že nedorazila Sofie. Každý Gila zastavoval a ptal se po ní a on každému trpělivě vysvětloval, že už spolu nejsou, proto neví, kde by teď slečna Curtisová mohla být. Takhle odpovídal celé dopoledne. Až si jej zavolal šerif do kanceláře a tam mu řekl, že Sofie urychleně podala výpověď a odletěla do New Yorku. Zvláštní bylo, že když se to Grissom dozvěděl, necítil lítost, smutek nebo zlost, vlastně necítil nic. A tak si poprvé, v šerifově kanceláři, uvědomil, že Sofii nemiloval, jen jej přitahovala. Ano, bydlel s ní, ale když se nad tím zamyslel, ani nevěděl proč. Nechtěl si ji později vzít a ani s ní být nějak dlouho. Možná jej zlákala ta vidina neznáma nebo nebezpečí. Ale ne, nemiloval ji. Moc dobře věděl, že láska vypadá jinak…
Když si to přiznal, spadla z něj obrovská tíha a on mohl zase volně dýchat. Nebo to nezavinilo toto zjištění, ale fakt, že je Sofie pěkně daleko?
"Grissi, můžeš na chvilku?" ozvalo se za ním, jakmile vyšel ze šerifovy kanceláře. Když ten hlas uslyšel, měl najednou pocit Deja vú. Vybavila se mu ta chvíle před 10 měsíci, kdy fotil figuríny představující tělo mrtvého výherce jackpotu. Tenkrát se za ním ten hlas ozval poprvé a on hned věděl o koho jde, aniž by se na ni musel podívat. Od toho slunečného dne uteklo tolik času a tolik se toho stalo… Stejně jako tenkrát se s úsměvem otočil a stejně jako tenkrát před sebou spatřil veselou a sebevědomou tvář Sáry Sidle. Ano, změnila se, ale pořád to byla ona. Tenkrát se hodně dlouho rozmýšlel, jestli má svou bývalou žačku přijmout do svého týmu. Tehdy ještě nevěděl, co jej s ní čeká, že v něm způsobí zmatek a on bude tak rozpolcený, že aby před svými city unikl, nastěhuje se k jiné ženě. Ale teď si byl jistý, že udělal dobře. No a co, že je trochu zmatený?
"Co se děje Sáro?" zeptal se a na tváři mu pořád pohrával lehký úsměv. Sára se lehce zarazila, protože šéf se tak moc často neusmíval, ale pak si řekla, že je to jenom dobře, alespoň není po tom rozchodu v depresi. "Gile, asi jsem na něco přišla v tom případu zastřeleného policajta." Pokračovala a samovolně se taky začala usmívat. Věděla totiž, že šéfa tou informací potěší, protože ani on sám nemohl na nic v té zapeklité vraždě či nehodě přijít. "No tak mluv!" vyhrkl natěšeně Gil. "No, to nejde jenom tak vysvětlit, pojď za mnou!" řekla a kývla směrem k laboratoři.
Když do laborky vešli, zprvu nic neobvyklého Grissom neviděl. Ani nevěděl, co by vidět měl, že! Ale když se Sára s hrdým výrazem ve tváři postavila vedle pultu a on se na něj podíval, nevěřil svým očím. "Ty jsi našla projektil?" zeptal se nevěřícně i přesto, že před ním ležel. "No, našla!" odpověděla pyšně Sára. "Ty jsi prostě neuvěřitelná!" Grissom nevěděl, co má samou radostí dělat. Ten zastřelený policista byl totiž jeho známý a on už začínal být zoufalý z toho, že nemůže dopadnout jeho vraha. Neměl totiž žádný důkaz, podle kterého jej mohl najít a který by jej mohl usvědčit. A teď před ním leží projektil, důkaz jako hrom. Gil byl vážně nadšením bez sebe, tak asi ani nevěděl, co dělá. Jak jinak lze taky vysvětlit, že najednou přiskočil (no, vzhledem k jeho věku…) k Sáře, vzal její hlavu do dlaní a na ústa ji vtiskl polibek. Polibek, který trval o něco déle než by polibek z radosti trvat měl.
Když si konečně po několika vteřinách uvědomil, co dělá, s velikým přemáháním Sáru pustil a snažil se popadnout dech. Najednou nevěděl co říct a když se na Sáru podíval, věděl, že ta je na tom stejně. Sára se na něj dívala s překvapeným výrazem ve tváři a zvolna ji docházelo, co se právě stalo. Oba nevěděli, co mají říct či co mají dělat, proto jim přišel Nick, který vešel do dveří, jako dar z nebes. "Lidi, podíval jsem se na…" začal, ale zarazily ho výrazy v jejich tvářích, proto se zkoumavě zeptal: "Děje se něco?" Oni dva se na sebe podívali a jednohlasně vyhrkli "Ne!" Nick jenom pobaveně zakroutil hlavou a dál to neřešil. Místo toho pokračoval tam, kde předtím skončil. "Podíval jsem na ten tvůj projektil Sáro, jak jsi chtěla a mám pro vás dobré zprávy…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama